Kdo je ten člověk, na kterého se dívám v zrcadle?

Na tyto a další otázky vám Jiří Lexa odpoví v následujícím videu. Pokud z nějakého důvodu upřednostňujete text před poslechem nahrávky, připravili jsme pro vás přepis videa. Příjemné počtení.

Srdečně vás zdravím, milí přátelé, a předem upozorňuji slabší povahy, aby to radši neposlouchali, protože potom mě prohlásíte za blázna a možná možná i zavoláte na mě docenta Chocholouška... Nicméně rád bych vám řekl pár takových věcí, které jsem zažil a které mi vyprávěli i jiní přímí účastníci různých zážitků. Chci vám též přiblížit určité informace, ke kterým jsem se dostal v průběhu svého života. Jsem přesvědčen, že po zhlédnutí tohoto videa nabudete jiného názoru, než jste měli doposud třeba v otázce smrti nebo v otázce svého života. Tak jdeme na to.

Člověk se odjakživa bojí smrti. Ale čeho se na tom bojíme? Asi toho neznáma. Asi toho, že my vlastně, když mluvíme o smrti, tak mluvíme o něčem pro nás neznámém. O něčem, co pro nás není tak jako příjemné. Ale pojďme to vzít od začátku, pojďme to vzít od zrození.

Člověk se dostává na svět z těla matky. A to vás můžu ujistit, že je mnohem nepříjemnější než to, když z tohoto světa člověk odchází. V rámci svých určitých výzkumů, svých různých cvičení a hledání té pravdy, která je univerzální, tak jsem zjistil několik takových zajímavostí. A právě zrození je jednou z nich. My lpíme na tomto životě. My se bojíme z toho života odejít. A asi už vím proč.

My se totiž podvědomě nebojíme té smrti, ale toho, že se sem budeme muset znovu vrátit a budeme muset absolvovat ten akt porodu. Je to síla, ale mnoho lidí se dostává na tento svět obtížně, pro ně obtížně samozřejmě. Je to přirozená záležitost, ale tím, že vlastně musí zdolat poměrně úzký prostor, pokud jde o přirozenou cestu při porodu, tak mnoho z nás si to podvědomě pamatuje jako poměrně traumatizující zážitek.

Pokud si někdy vyzkoušíte jít do svého okamžiku porodu a půjdete do nějakého třeba meditačního cvičení, tak zjistíte, že to nebylo pro nás vůbec příjemné. Můžu říct, že jsem si procházel těch porodů několik. Procházel jsem si i porody, kdy jsem v některých minulých inkarnacích umřel jako nenarozené dítě nebo čerstvě narozené dítě, kdy jsem umřel já i moje matka. Je to to fakt zajímavá otázka, proč se toto dělo. Samozřejmě něco bylo karmického, něco bylo z důvodu, že třeba se člověk prostě neměl v tu chvíli narodit. Ale něco bylo třeba z toho důvodu, aby si otevřel nějaké nové obzory.

Je to velmi zajímavé a musím říct, že tato otázka mně nedá stále spát. Nicméně, když jsem si procházel svůj poslední příchod na tento svět, tak se mi vybavila jedna poměrně častá věc, kterou jsem zažíval v dětství. A to bylo, že moje máma chtěla, abych nosil jako dítě roláky. Pamatuju si dodneška, že jsem měl takový krásně zelený rolák ze Švýcarska, ještě za dob blahé totality, a musím říct, že jsem byl tehdy velmi nešťastné dítě, když jsem ho musel nosit. Mně bylo úplně jedno, odkud ten rolák je, jestli je ze Švýcarska, ale i kdyby byl z Ameriky nebo z Ulanbátaru či z Moskvy, tak mně by to bylo úplně jedno v tu chvíli, protože já jsem nesnášel, když jsem si ho měl obléct. Stejně tak si pamatuju, že jsem měl černý rolák jako dítě, žlutý rolák.

A maminka když mě měla v tom roláčku hezky, tak byla tak jako nadšená, že má tak jako upravenýho synka, ale synka to nebetyčně "sralo" to oblékání. A záhy jsem zjistil proč. Ono to bylo proto, že já měl zafixován ten vlastně průchod na tento svět velmi zúženým prostorem jako rodící se dítě a musím říct, že ačkoliv mi nebylo řečeno, že jsem měl nějaký komplikovaný porod, nebo že byl nějaký problém při porodu, tak to pro mě určitě nebylo příjemné a procházel jsem si to jednak v určitých meditačních stavech a jednak v určitých dalších cvičeních, no a samozřejmě jsem si to vybavil.

Doslova jsem si to pouštěl jakoby na filmu to, co se dělo a můžu říct, že to bylo opravdu velmi nepříjemné. A vlastně my jako lidé se toho obáváme, a proto se bojíme i odejít z tohoto světa, protože se nám to bude znovu opakovat, protože jestli si někdo myslí, že vlastně tady odsud odejde a už po něm lehne zem, tak ono to tak úplně není.

Samozřejmě můžete věřit, čemu chcete, protože to, čemu věříte, tak to se vám bude v první chvíli odehrávat potom až odstartujete tady z této inkarnace, takže chcete-li očistec, budete mít očistec, chcete-li peklo, budete zažívat peklo, chcete-li přítomnost vašich blízkých, budete mít přítomnost vašich blízkých atd. Posléze, jak se trošku regenerujete jako vědomí, tak se začnete připravovat a učit z toho, co jste tady nedotáhli, co jste měli udělat lépe, nebo co jste udělali dobře, co je třeba třeba ještě víc rozvinout v další inkarnaci atd.

No, a pak následuje nová cesta. Samozřejmě každý si naplánujeme, jak chceme tady prožít ten život a když zjistíme, že teda ho tady chceme prožít dobře, šťastně a prostě tak, jak si řekneme, no tak nezbývá nic jiného, než zvednout kotvy a znovu se narodit. No, jenomže problém je, že pro nás pro všechny ten zážitek toho porodu byl tak traumatizující, že my se ho bojíme podvědomě. No a teď samozřejmě nastává to, že my se ve skutečnosti nebojíme smrti, ale bojíme se toho, že se sem budeme zase vracet.

Už jsem několikrát tady zopakoval a možná, že to ještě zopakuji, protože než jsem došel k tomuto poznání, tak jsem si toto vůbec nepřipouštěl, neuvědomoval. Teď půjdeme ale dále, protože podstatný je, kým vlastně my jsme. Mnoho lidí žije v tom, i já jsem v tom žil velmi dlouho v tomto zrození, že my jsme vlastně celá bytost, která tady je a která má to své tělo, které tady využívá. Ale ve skutečnosti ono to tělo není naše, ono to tělo je jenom tak jako pronajaté a je jenom tak k tomu, abychom se v podstatě tady dokázali udržet v tom světě. My potřebujeme zažít tu hmotnou realitu, potřebujeme tady v tom hmotném světě zažívat určité prožitky, které jako vědomí nemáme šanci prožít, no tak my nebo náš fragment duše se rozhodneme, že sem půjdeme a tady se vtělíme do toho těla, které jsme si vybrali a které máme dočasně zapůjčeno, než zase opustíme tuto inkarnaci.

A proto, když se třeba díváte na sebe do zrcadla a vydržíte, že se budete dívat trošku dýl a budete se snažit se pozorovat jakoby s odstupem, nikoliv, že to jsem já, to jsem já za tím zrcadlem nebo na tý druhý straně v tom odrazu, ale budete si říkat, kdo to tam je, koho to tam vidím, tak za chvíli vám dojde, že vy tam vidíte úplně cizího člověka. Ne tím, že byste vypadali jinak než vypadáte, ale vy najednou začnete totiž cítit, že jste skutečně jenom to vědomí a že to tělo, které vidíte v tom zrcadle, že to je jenom prostě někdo nebo něco, co k vám ve skutečnosti nepatří.

Naopak tu vaši celistvost narušuje, ale ono ji musí narušit, protože vy byste nemohli, nebo my jako celkově bychom tady nemohli, fungovat v této realitě. Zkuste se na to někdy zaměřit. I z tohoto důvodu někdy cítíme, že nejsme jakoby ve svém těle. Někdy si prostě říkáme, co tady dělám, mně se tady nelíbí v určité situaci třeba, že to je prostě divný. Proč tu jsem, proč tady mám řešit věci, který vůbec třeba řešit nechci. Já samozřejmě vám k tomu za chviličku něco řeknu, protože i to má svůj smysl, proč si tyto věci myslíme. Nicméně z tohoto důvodu máme někdy pocit, jako bychom byli někdo jiný. Máme pocit, že vlastně my nejsme ve skutečnosti my.

A my si můžeme být jisti pouze tím, že naše duše nebo chcete-li ten fragment, který tady se nastěhoval do toho těla, protože naše duše je mnohem rozsáhlejší, tak ta duše je v podstatě nesmrtelná a my se rodíme neustále dokola. Problém je jinej. O tomto se nesmí hovořit, nesmí se hovořit ani o tom, že my vlastně se sem můžeme vrátit, kdy chceme, když se rozhodneme. My de facto, pokud bychom se rozhodli, můžeme tady odsud i odejít. Když se prostě rozhodneme, že už se nám tady nelíbí, no, tak se sebereme a nějakým způsobem tu svoji inkarnaci můžeme ukončit.

A představte si, to je zajímavý, já jsem načítal poměrně hodně informací z kvantového pole a jako jedna z takových dost zlomových informací mi přišla, že my, pokud se rozhodneme, že opustíme tento svět, tak se nám nic nestane. Mnoho lidí žije v tom, že když si něco udělá, až budeš sebevrah, tím pádem, když vemu to, že sebevrazi nesmí být pohřbení na hřbitově, ale někde za hřbitovní zdí, nebo jak to dřív bylo nebo někde úplně za vesnicí, tak vlastně to je jakoby nahánění strachu lidem. A když jsem šel do hloubky a ptal jsem se, proč, tak mi přišlo jednoduše, že tento strach vlastně byl v lidech probouzen z toho důvodu, aby se báli dobrovolně odcházet z tohoto světa.

Proto jim bylo neustále vštěpováno, že když to tady zabalí dřív, takže jimi bude vlastně opovrženo, budou zatracení, jejich duše bude spálena ohněm pekelným a takovýhle nesmysly. A přitom v mnohem vyspělejších kulturách věděli, že když člověk prostě zjistil, že třeba už tady nemá dál jakoby co dělat, že už prostě to tu pro něj není, tak se sebral a odešel. Akorát, že v těch vyspělejších kulturách to uměli udělat, takže on odešel jakoby cestou, že opustil to tělo, že nepotřeboval provést žádnou destrukci, takže to je ten rozdíl na druhou stranu, pokud člověk věří tomu, že půjde do pekla, že prostě bude odsouzen na tisíce let, prostě někde nebo říct na doživotí, ale na věčnost někde v pekle, no tak člověk se bojí toto udělat. No a teď si položte otázku, protože kdyby toto lidé věděli a dostali se do situací, které je třeba ve středověku nebo ještě předtím prostě pronásledovaly, kdyby toto lidé věděli a začali by takto opouštět houfně zemský prostor, no tak určitým organizacím by to nehrálo do karet, protože ty určité organizace by neměly lidi, který by jim jednoduše sloužili a který by byli jimi manipulováni.

Takže ono na druhou stranu to bylo velmi dobře vymyšleno, ale zase tím nechci říct, že člověk by se měl rozhodnout to tady zabalit kvůli každému nezdaru. To je jako kvůli každému nezdaru, to je, jako bych řekl potom už další filozofická otázka, kde je ta hranice, ale když se podíváte třeba na ty určitý kultury před náma, tak tam zjistíte, že skutečně lidi viděli, že už nemají kam dál postoupit, no, tak si lehnul a odešel ze svého těla a vlastně jakoby opustil ho. A dokonce jsou případy a někde jsem četl, že vlastně ten případ je i dnes, že lidé odešli z toho těla a někdo jiný do toho těla vstoupil z toho astralu, což je taky zajímavý, takže vlastně my máme tu nesmrtelnou duši, která si tady cestuje a která tady je vlastně neustále v tom prostoru, o kterém hovoříme jako o kvantovém poli nebo o vesmíru, ale je to zajímavý z toho pohledu, že vlastně my můžeme tímhle tím způsobem absolutně zvládnout cokoliv. 

Můžeme naprosto vědomě a naprosto naprosto skvěle prožít ten náš život, když víme tyto informace. My si můžeme uvědomit, že my vlastně žijeme jeden život na úrovni duše, ale na úrovni člověka prožíváme desítky tisíc inkarnací. To znamená, že jakoby tento život, kterej máme, není jedinej, ale ve skutečnosti ta duše žije jeden život. Takže my zase můžeme porovnávat, když toto přijmeme, když se srovnáme se svým nitrem, dostaneme se do jakési rovnováhy, tak my to můžeme pozorovat. My se můžeme dostat do těch minulých inkarnací alespoň vizuálně.

Prosím vás, můžu říct, že chvilku mi trvalo, než jsem se dostal jakoby do toho, abych pozoroval ty svoje inkarnace, který jsem prošel, ale když se mi to podařilo, tak jsem zjistil, že vlastně ta smrt teďka, když se k ní dostanu, takže ta smrt byla vždycky jako, ať jsem se toho bál nebo viděl jsem, že lidé se jí bojí, tak ta smrt byla vždycky nejpříjemnějším zážitkem z toho celého martyria, které člověk procházel. Ale podstatná věc je ta, že když toto pochopíme, tak my nemusíme prožívat žádný strachy. My nemusíme prožívat žádný nerváky, žádný stres, nic.

My se nemusíme zaobírat kravinama, ale můžeme si normálně ten život skutečně užívat v tom smyslu, že my vlastně tolik k tomu životu nepotřebujeme. My si můžeme totiž uvědomit, že taková ta naše materiální náročnost, kterou tady dnes zažíváme a vidíme okolo sebe, že vlastně je v nás nějakým způsobem vytvořena právě proto, abychom se báli, že o ni přijdeme, prosím vás, chápejte to. Takže v momentě, když pochopíte, že jsou tady důležitější věci, že jsou tu důležitější věci než to, jestli máte nejnovější model mobilu, nebo jestliže jsou tu mnohem podstatnější věci, než se tady handrkovat, jestli bude energie za takovou cenu nebo za takovou cenu. To je skutečně malichernost.

Já vím, že někdo mi teď řekne, spíš takhle, pokud to někoho teď jakoby naštvalo, že tomu se to mluví, prosím vás, jsme na tom úplně všichni stejně, jsme na tom úplně všichni stejně. Můžeme si z toho dělat strach, anebo si můžeme říct, jsou pro mě v životě podstatnější věci. Zkuste to, zkuste se na to tak dívat, zkuste to tak vnímat. Totiž pak zjistíte, že jakmile přestanete dávat energii svým strachům, tak na druhé straně budete něco obrovského tvořit, protože vy si necháte obrovské množství své tvůrčí, své fantastické energie na to, abyste vytvářeli novou realitu. Vyzkoušejte to.

Takže to jsem vám chtěl dnes v tomto videu říct a jak jsem již řekl, pokud to někoho pobouřilo, pohoršilo, pokud si myslíte, že to je jinak a že to jsou blbosti, máte pravdu, máte na to právo a já vám to určitě nezazlívám, protože zastávám i jeden takovej fakt, že 7 miliard lidí, 7 miliard pravd. Ale doporučuju, když budete říkat dobře, tohle je blbost, no, tak si vstupte do nějaký tý meditace a prostě načtěte si, co teda ta blbost není. Najděte si tu odpověď na to. Neberte to tak, co vás učili ve škole. Neberte to tak, co vám píšou v knihách, nebo co vám píšou v novinách zrovna, ale berte to tak, co vy jste si přes vaše srdce načetli. To je mnohem pro vás cennější.

Zkuste to a uvidíte, co se bude všechno dít. Ale teď samozřejmě je podstatné, aby vy jste se pro to rozhodli. Takže já jsem moc rád, že jste zhlédli toto video. Jsem moc rád, že jsem vám mohl přinést další hodnotné video, které věřím, že vás posune a že budete mít přinejmenším o čem zase přemýšlet. Těším se, že pro vás připravím další videa, která už mám námětově v hlavě a jsem přesvědčen, že mnoho z vás mi napíšete nějaký komentář, že využijete i něco, co vám Kvantová cesta nabízí, protože si myslím, že máme pro vás mnoho možností, jak rozšiřovat své obzory, jak rozšiřovat svůj vývoj, ale to je samozřejmě na vás, jak se rozhodnete. V tuto chvíli vám děkuju za to, že jste dali lajk tomuto videu. Děkuju za to, že jste si přihlásili odběr našich videí a popřeju vám jenom to nejlepší a těším se u dalšího videa zase na viděnou a na slyšenou.